2. neděle postní, 2022
Bratři a sestry v Kristu, drazí věřící.
Všeobecně se uvádí, že Bůh může dát každému tolik milosti, aby bez hříchu zvládal i obtížné situace svého života.
Co je to vlastně ta milost? Teologové o tom vedou velké spory. Ale my si tady můžeme zjednodušeně říci, že je to přízeň, ochrana, pomoc a posvěcení, které nám Bůh v životě dává, pokud jej o to prosíme a pokud si to sami nekazíme konáním zla; tedy hříchy, anebo svojí lhostejností.
A z tohoto hlediska patří mezi největší Boží milosti to, že máme víru, že věříme. To rozhodně není běžné a není to ani samozřejmé. Víra je Boží dar a my ji musíme ve svém životě najít nebo objevit, potom si ji zachovat, rozvíjet, upevňovat a žít z ní.
To, že se zde společně scházíme, je také jedním z viditelných projevů naší víry. Prvním člověkem, který v historické perspektivě dějin lidstva uvěřil Hospodinu a dal to veřejně najevo, byl Abram, pozdější Abrahám. Hospodin k němu promluvil a on mu uvěřil. A uvěřil mu i přesto, že to, co mu Bůh slíbil, bylo naprosto neuvěřitelné. Kdyby se nějaký náš tatínek, manžel, nebo syn choval tak jako Abram, nejspíš bychom si mysleli, že se asi úplně zbláznil. A skutečně, víra nám často říká něco, co je v rozporu s tím, co nám říká „rozum“ nebo naše vlastní „zkušenost.“
Abram Hospodinu uvěřil a tím se stal praotcem všech věřících. A od něj se počítají kořeny víry v Boha Hospodina ve světě. A znamením toho, že ta Abramova víra nebyla nějaký přelud nebo projev bláznovství, byla ta scéna, o které jsme dnes četli v prvním čtení; kdy Hospodin tajuplným způsobem uzavřel s Abramem smlouvu, na kterou se potom budou všichni věřící odvolávat a kterou i Hospodin bude navěky zachovávat.
Na počátku víry ve světě stojí Abram. Ale my svým životem nekráčíme nazpět dějinami, ale kupředu. A v tomto nám jde příkladem sám Mesiáš a Boží syn Ježíš. On sám nám jako pravý člověk ukazuje, že završením a vyvrcholením naší životní cesty má být dosažení spásy a oslavení. Proto se ukazuje ve své slávě třem apoštolům ještě před svým utrpením. Aby si ho takto zapamatovali a věřili v něj, i když jej budou zanedlouho vidět zmučeného a umírajícího na kříži. Jinými slovy: Ježíš se jim takto ukazuje, aby věřili navzdory všemu, tak jako věřil Abram.
Jak se ovšem později, o velikonočních událostech, ukázalo, apoštolům chyběla víra. Také my potřebujeme více víry. Víra se ovšem neslučuje s hříchem. Hřích, jako závažný projev zla, v nás víru zmenšuje, kazí ji a může ji úplně uhasit. Proto je třeba si všimnout toho, co jsme dnes slyšeli u sv. Pavla, totiž, že máme stát v Pánu pevně. Že naše víra má být pevná a že si ji nemáme nechat narušovat přízemními hříchy; které jsou sice na chvilku příjemné, ale nedají se srovnat se slávou nebe, do které bychom měli po své životní cestě doputovat a o kterou se můžeme svými hříchy navždy připravit.
Jestli toužíme po tom, abychom byli proměněni, posvěceni, spaseni, potom tomu náš život, život z víry, musí odpovídat. Život z víry nemusí být protivný a smutný, plný strádání, jak si mnozí myslí. Může být i veselý a pěkný. Ale určitě v něm musí být patrná opravdová snaha poznávat Boha, opravdová snaha žít dobře, opravdová snaha vyhýbat se zlu atd. A ta opravdovost se musí někde viditelně projevovat. Představy nebo slova nestačí. Je potřeba konat. Nikdo po nás nechce kdovíjaké velké věci nebo gesta. Ale i v tom našem malém běžném životě máme dostatek příležitostí, jak ukázat, že naše víra je jasná a pevná a že zlo nechceme a nebudeme je ani tolerovat.
Kéž nás tedy postní rozjímání o Kristově utrpení a oběti Kříže připraví a pevně nasměruje ke slávě vzkříšení a k našemu proměnění, jak nám je na sobě sám Pán ukazuje.
AMEN
